Vzdušná perspektiva ( díl.1 )

Vzdušná perspektiva je jedním z klíčových prvků, zásadním způsobem ovlivňujících vnímání prostoru v krajině. Díky této veličině vypadají jednotlivé objekty různě vzdálené. Tento vjem způsobuje rozdílné množství atmosféry, které se mezi námi a pozorovanými objekty vyskytuje. Čím větší vzdálenost, tím větší množství atmosféry objekt překrývá. Podle toho, pak víceméně přejímá i její charakter, tedy barvu, odstín, lehkost. Proto se objekty více v dáli jeví světlejší, méně kontrastní, barevně podobnější aktuální obloze. Podobně jako když se díváme přes záclonu při pohledu ven z okna. kdyby byly za sebou dvě nebo tři, objekt za nimi by se jevil světlejší a méně detailní. Stejně jako záclona ani atmosféra, v které se pohybujeme není 100% průsvitná.

 

Tato průsvitnost je odvislá od vzdušné vlhkosti, tedy množství vodních molekul ve vzduchu. Dobrá viditelnost je důkazem nízké vlhkosti vzduchu, opačné podmínky tedy 100% vlhkost vzduchu může vyústit v mlhu nebo déšt, kdy je vidět na velmi malou vzálenost. Nebýt tohoto optického jevu, objekty v dáli by nám nepřipadali tak daleko. Z toho plyne fakt, který jistě zná každý malíř popř. grafik, snažící se dosáhnout podobného dojmu prostorovosti ve svých obrazech. Čím více vzdálené objekty tím více se blíží charakteru aktuální atmosféry, popř. oblohy. Při východu či západu budou mít spíše narůžovělý nádech, v poledne více do modra, za mlhy do bílé-šedé, před bouří do tmavě modré. 

 

Před raním svítáním, než slunce vystoupá výš a vrstva atmosféry, kterou musí paprsky proniknout se zmenší, vzdálenější objekty přejímají charakter temně modré, z části ještě noční oblohy. Jako v noci kdy je krajina osvětlena pouze mesíčním světlem. Jakmile začne svítat, obloha začne v místě východu slunce dostávat narůžovělý nádech. Tento z počátku nádech, se postupně zvětšuje a nabírá na intenzitě. Vzdálené vrcholky se krom modré, postupně začínají zbarvovat i do narůžovělých ranních barev.

 

Pomyslný gradien monotóní modré se tedy rozšiřuje o spektrum růžové. Celá barevná škála se tak mění na růžovomodrou, což má samozřejmě odráží i na barvě vzdálených vrcholků.

 

Jakmile dostane slunce sílu, tzn. vystoupá nad opar, zalije krajinu plně svým oranžovým světlem. Tato fáze svítání patří mezi nejoblíbenější okamžiky fotografů, nazývaných ,,Zlatá hodinka".

 

Vzdalující se objekty neustále přejímají barevný i světelný charakter oblohy a prostředí. Čím menší je viditelnost, tzn. více molekul vody ve vzduchu, tím vzdalující se objekty více přejímají charakter atmosféry. K extrému dochází tehdy, kdy je vzduch 100% nasycen vodní parou, což se projeví v podobě mlhy.

 

Čím větší rozsah odstínů pomyslného gradientu vytvářeného vzdalujícími se objekty,  zachytime, tím prostorovější a pestřejší bude výsledný dojem.